Vojenská technika a historie
Vojenská technika a historie -> Slavné vraky -> SZENT ISTVAN
zpět Zpět hlavní strana Hlavní

SZENT ISTVAN

Bitevní loď – Rakousko-Uhersko


Snad nejznámějším vrakem válečné lodi z období I. světové války ležícím na dně Jadranského moře je Rakousko-uherská bitevní loď S.M.S.Szent István, potopená Italy v červnu roku 1918.
Rakousko-uhersko započalo se stavbou svých čtyř největších bitevních lodí v roce 1910, tedy ještě před vypuknutím I.světové války. Jednalo se o velmi moderní bitevní lodě, tzv. typu Dreadnought, jejichž předností měla být mohutná dělostřelecká výzbroj, silný pancíř a poměrně vysoká rychlost. Podle výnosu prezidentské kanceláře námořní sekce z 21.března 1912 byla tato třída lodí klasifikována jako třída „TEGETTHOFF“. Kromě lodí SZENT ISTVÁN do této třídy patřily ještě lodě VIRIBUS UNITIS, TEGETTHOFF a PRINZ EUGEN. Vnější vzhled rakousko-uherských dreadnoughtů byl velmi elegantní. Hlavní paluba probíhala v jedné linii, lodě měly dva komíny stojící blízko sebe ve středu paluby a dva symetricky umístěné stožáry. Příď lodi byla tvarována do charakteristického klounu. Celkový dojem umocňovaly čtyři otočné dělové věže, každá se třemi mohutnými kanóny ráže 305 mm.
Lodě Tegetthoff,Viribus Unitis a Prinz Eugen stavěly loděnice v Terstu, Szent István pak loděnice Ganz Co. Danubius ve Fiume- dnešní Rieka. Hned od začátku stavby čtvrtě bitevní lodi Szent István, tj. od 29.1.1912, bylo patrné, že maďarská firma Danubius CO nemá s tak velkou a komplikovanou zakázkou žádné zkušenosti. V průběhu stavby lodi docházelo k mnoha změnám a všude kde to šlo byly upřednostňovány maďarské zakázky. Uhelné kotle Babcock a Wilcox opatřené naftovými hořáky (pocházely od koncernu Ganz-Danubius z Budapešti) zásobovaly parou dvě licenční turbíny AEG Curtis. Ty pak poháněly pouze dva lodní šrouby o průměru 4 m / ostatní měly tři /. To snižovalo rychlost lodi oproti ostatním nejméně o půl uzlu. Kvalita pancéřování a nýtování byla rovněž špatná, pancíř a lodní plechy vyráběla maďarská válcovna. Pravděpodobně i tyto skutečnosti sehrály rozhodující roli při pozdějším potopení bitevní lodi.
Stavba lodi se neúměrně prodlužovala. Na vodu byla spuštěna až po dvou letech a nakonec musela být stejně k dokončení odtažena do Puly. Tam práce pokračovaly ještě jeden rok. Předána do služby byla až 13.12.1915.
Na počátku roku 1918 nebyla pro Rakousko-uhersko situace na Jadranu nikterak příznivá. Lodě spojeneckých sil uzavřely Otranskou úžinu a bránily tak nepřátelským lodím v proplutí do Středozemního moře. Proto tehdejší velitel Rakousko-uherského loďstva kontradmirál Nicolaus Horthy rozhodl vyslat do Otrantské úžiny veškeré své námořní síly, které měl k dispozici, a blokádu úžiny prolomit. Kromě torpédoborců, torpédovek i hydroplánů se celé akce měly zúčastnit i nejmodernější bitevní lodi třídy Tegethoff. Všechny jednotky potřebné k této akci byly soustředěny v boce Kotorské, čekalo se pouze na připlutí bitevních lodí, kotvících tou dobou v Pule. Přesun lodí Viribus Unitis a Prinz Eugen proběhl bez problémů, ale plavba lodí Tegetthoff a Szent István skončila tragédií. Vyplutí posledně jmenovaných lodí z Pulského přístavu provázely od samého počátku značné problémy. Lodě měly opustit přístav dne 9.6 ve 21.00 hodin. Otevření trojnásobné protiponorkové sítě a minového pole se značně zpozdilo, a tak lodě opustily přístav až ve 22.15 hodin. Aby vzniklou časovou ztrátu kapitán Seitz vyrovnal, nařídil zvýšení rychlosti až na 16 mil /hod. V 0.20 hod. 10.6 nastaly první potíže na lodi Szent István. Došlo k přehřátí ložiska turbíny, a rychlost musela být snížena. Časová ztráta svazu začala povážlivě narůstat.
Večer 9.6 ve 21.30 dopluly dvě italské torpédovky 18 OS a 15 OS asi 25 nám.mil jihozápadně od dalmátského ostrova Premuda. Na laně za sebou vlekly dva malé torpédové čluny MAS 15 a MAS 21. Na povel z torpédovek oba malé čluny uvolnily vlečná lana a pokračovaly dál do úžiny mezi ostrovy Lutrošnjak a Ilovik. Určené pozice dosáhly o půlnoci, vypnuly motory a vyčkávaly. Velitelem tohoto malého svazu a zároveň člunu MAS –15 byl korvetní kapitán Luigi Rizzo, lodi MAS-21 velel Giuseppe Aonzo. Kapitán Rizzo chtěl celou akci již vzdát, odjet na smluvené místo, a za pomoci torpédovek se vrátit, když ve 3.15 minut asi 7 mil od Lutrošnijaku zpozoroval v severozápadním směru hustý mrak kouře. Za několik okamžiků se před jeho torpédy objevily siluety dvou bitevních lodí. Rizzo proplul plnou rychlostí mezi doprovodem bitevních lodí, zamířil na první z nich a ze vzdálenosti přibližně 300 m vypustil obě svá torpéda. Následovaly dvě ohlušující exploze. Obě torpéda zasáhla Szent István na pravoboku pod čarou ponoru v prostoru strojoven. Smrtelně raněná loď začala nabírat vodu a naklánět se na pravobok. Kromě několika námořníků, kteří v době výbuchu obou torpéd dleli na palubě a byly smeteni do moře, loď neopustil nikdo. Boj o záchranu bitevní lodi trval až do 6.05 hodin, kdy se převrhla kýlem vzhůru, a přibližně 8 nm SW od ostrova Premuda se potopila. Oficiální bilance této tragedie je 1 mrtvý 3 nezvěstní ze štábu lodi, 13 mrtvých, 72 nezvěstných a 29 raněných u mužstva lodi. Zajímavostí je, že zkáza lodi byla nafilmována z druhého dreadnoughtu a stala se jedním ze tří zachycených na filmový pás potopení bitevních lodí (ve 2. sv. válce to byl ještě Barham a Arizona). Film byl promítán také v kinech na podporu válečných vysloužilců.
O tom, že potopil bitevní loď Szent István se kapitán Rizzo dozvěděl později. Králem Viktorel Emanuelem byl povýšen na kontraadmirála a ve svých 33 letech opustil aktivní službu. Zemřel v roce 1951.

Přesto, že je poloha potopené bitevní lodi známa, asi 8nm SW od Premudy a 14 nm od ostrova Ilovok, první potápěči navštívili vrak Szent Istvána až v roce 1974. To se natáčel TV seriál „Tajemství Jadranu“ a tehdy se potápěč Petar Dragonovič jako první spustil na jeho trup a pořídil i první podvodní snímky tohoto vraku.
Jak se ukázalo, tak loď leží přibližně v hloubce 66m – největší hloubka, nejmenší je 45 m. Loď se při svém potopení nejprve obrátila dnem vzhůru, následně se začala potápět od přídě, a vzhledem ke své délce (154 m) a hloubce moře se nejprve opřela přídí o dno a až potom se potopila celá. Leží tedy na mírně bahnitém mořském dně obrácená kýlem nahoru. Loď dopadla na nástavby, což zamezilo zaboření paluby do bahna, a způsobilo náklon lodi oproti dnu o 12 stupňů. Zadní část paluby je asi 4m nad dnem. Dva lodní šrouby a kormidlo jsou v hloubce 45 m, a jsou na nich namotány zbytky rybářských sítí. Hlavní zadní dělové věže spolu s 305 mm kanóny jsou natočeny do boku lodi a lze je spatřit při plavbě kolem zadní části lodi. Ostatní dělostřelecká výzbroj je buď zabořená do dna, nebo značně porostlá.
Až do roku 1990 nebyl o průzkum vraku nijaký zájem. V tomto roce vrak navštívila expedice italské televize, která natočila první videosnímky. V roce 1993 skupina tří rakouských a jeden chorvatský potápěč navštívili tento vrak a Martin Fischer se svým podvodním skútrem loď obeplul. Jako první také zjistil, že loď je rozlomená. Později následovaly další expedice.
Během roku 1994 to byly 3 rakouské a 1 maďarský tým, a v roce 1995 dvě maďarsko-chorvatské expedice. Tyto expedice pořídily podrobné záběry lodi. Další ponory se uskutečnili v r. 1997,1998. Vrak lodi Szent István je veden jako kulturní památka a potápět se lze pouze se speciálním povolením od chorvatského ministerstva.
Za zmínku stojí i osudy zbylých tří Rakousko-uherských bitevních lodí třídy Tegetthoff. Již zmíněný Szent István je potopený u Premudy, Viribus Unitis potopili Italové přímo v Pule na jeho kotvišti 2.11.1918. Ležel rovněž dnem vzhůru v hloubce přibližně 30 m. Později byl náložemi roztrhán na tři části.
Prinz Eugen byl po skončení války předán Francii a v červnu roku 1922 odzbrojen, převezen do Toulonu, a později ve vojenském prostoru u Cap Cépét loděmi Bretagne,Jean Bart a Paris potopen jako dělostřelecký cíl. Poloha vraku, ani bližší podrobnosti o ponorech nejsou doposud známy.
Tegetthoff obdrželi Italové a v roce 1920 jej sešrotovali.

Technicko-taktická data :
Začátek stavby:29.1.1912
Spuštění na vodu:17.1.1914
Převzetí do služby:13.12.1915
Výtlak:21 689 t
Rozměry:152,2m x 27,3m x 8,9m
Rychlost:20,3 uzlů
Výzbroj:12 x 305mm L/45 K 10
12 x 150mm L/50 K 10
18 x 70mm

Autor: Boris Gol © 2004